Září 2012

Překvapení - Kapitola 3.

25. září 2012 v 15:44 | InTheLife |  Poušť
Tak mám tady další kapitolu, snad nebudete zklamaní (teda ten kdo to vůbec čte). A vynasnažil jsem se, aby to bylo co nejvíc z pohledu dospělého muže.


Panebože, to je nádhera!" řekla Melissa překvapeně a zároveň uchváceně.

"Podívejte se sem na tenhle kousek, je to největší kousek, který tady zatím je. A navíc má tak překrásné barvy. Jak to může mít tak výrazné barvy, když ty ostatní jsou u sebe a mají jen vybledlé a smutné pozadí?" nemohla se udržet Melissa a komentovala dál ten kámen.

"Já si myslím, že to bude tím, že by taky nemusel do té sestavy těch ostatních kamenů vůbec patřit.Třeba je to jenom další úlomek nějakého dalšího exempláře, ne?" řekl jsem naprosto klidným hlasem, až se nad tím musela zamyslet i Melissa.

"Možná. Ale stejně je překrásný!" musela furt mluvit o tom stejným, ne-li o tom, jak vypadá. Co takhle se zaměřit taky trochu i na to, co by mohlo vlastě vytvářet ty její "barvy".

"Ty si prostě nedáš pokoj, viď, Melisso?" dodal jsem a začal na tom barevným kamenu pracovat. Měřil přes půl metru a byl víceméně plochý z obou stran .Položil jsem ho na svůj příruční stoleček a začal ho zkoumat podrobněji.Měl rysy, které trochu vypadaly vážně jako dílo malého kluka, který měl u sebe jen tužku a čtyři pastelky s barvami, který byly modrá, šedivá, žlutá a sytě oranžová, ale pak jsem objevil něco, co mě vyvedlo z míry. Došlo mi, co to má vlastně představovat. Věřte tomu nebo ne, ale byla to mapa. Mapa nakreslená na zploštělý vytesaný kámen.

"Podívejte se na to pořádně, už asi vím, co to má vyjadřovat. Vypadá to jako nějaká mapa!" řekl jsem s důrazem na slovo "mapa", aby si uvědomili, že jsem tím na sedmdesátpět procent přesvěčen.

"Když se na to líp podíváte, uvidíte, že to má smysl. Není to sice nějaká mapa, která by představovala mapu moře a v tom ostrůvek, na kterým je křížek jako je to v těch dětských pohátkách, ale my se zabýváme jen možnými fakty." Vysvětloval jsem jim, jak jsem na to přišel.

"Víš, že máš možná pravdu, Michaeli? Ona by to vážně mohla být mapa," potvrdila mi Melissa.

"Já v tom pořád žádnou mapu nevidím," řekl nevrle Eda.

"Ale Edo!" řekl jsem já a Melissa zároveň, jako kdyby jsme to nacvičovali řadu let. Ono to tak vlastně bylo. Když se s Melissou shodneme na nějakém možném řešení, Eda vždycky vydá tuhle větu z těch svých velkých úst. Takže vždy, když to řekne, tak ho já s Melissou napomeneme a vysvětlíme mu proč. Teď jsem byl na řadě s vysvětlováním já, protože jsem na to přišel.

"Podívej se sem, uvidíš malej, ale výraznej orientační bod!" vysvětloval jsem, ale Eda mě přerušil.

"Já nic nevidím!"

"Ježišmarja, prosím tebe, podívej se pořádně s těma tvýma hnědýma očima, jestli nic nevidíš, tak si vem lupu!" odsekl jsem na něj.

"No tak dobře, podívám se ještě jednou."

"Vidíš tady ten kousek modrý barvy, u toho hnědá a nad tím hned zelená?" řekl jsem jízlivým tónem.

"No jo, a co to má jako bejt? Počkej, myslím, že jsem na to přišel. Vypadá to jako nějaká palma, pod kterou je voda!"

"No správně a vidíš tam těch palem víc?"

"Jo, je jich tam dost. Mám je spočítat?

"Ježišmarja to už snad nemyslíš vážně? Samozdřejmě, že je nemáš počítat. Ale řekni mi, kde na poušti___koukni sem tady na tu dlouhou protáhlou žlutou barvu s hrbolkama,to je poušť. Tak kde na poušti je voda obklopená palmami, jak se tomu říká?" řekl jsem už trochu naštvaným tónem, aby si už uvědomil, že mě docela vytáčí.

"No přece oázy! To ví každej. No jóó, už to vidím a tady je takovej chlap, hele podívej, není ti nějak povědomej? Ty rysy, oblečení?" dodal pak tázavě Eda.

"Máš pravdu, Edo, to je ten stejnej muž jako na těch ostatních kamenech!?" odpověděla Melissa.

"Tak to by ten kámen přece jenom mohl nějak souviset s těmi ostatními, ne?" řekl jsem trochu šťastným tónem, protože jsem byl už rád, že se na něčem konečně schodnem!

Vánoce :-)

24. září 2012 v 15:45 | InTheLife |  Básně
Na vánoce první sníh,
Santa jede na saních,
devět sobů před sebou,
s pytlem letí za tebou.

Už se těším na vánoce,
ty co budou v tomhle roce,
už se těším na dárky,
letní gumy-havárky.


Miluji ty krásné zpěvy,
Santa Klaus a jiné jevy,
miluji tu radost celou,
já se těším, být teď tebou.

Když na krku máš ty svátky,
všichni slaví i ty matky,
musí vařit, péct a uklízet,
kdo by to chtěl nabízet.

Už máme i stromeček,
čekám, až zazvoní zvoneček,
cili-liling už je to tady,
k stromečku se řítí davy,
bratr, sestra, táta s mámou,
prarodiče s naší fenou.

Rozbaluji dárky všem,
kde jsem já, á tady jsem,
jsem rád, že se doma slaví,
jsem rád, že se všichni baví!



Prominte,že jsem tu nebyl!!!

23. září 2012 v 15:18
Prominte mi to.Byl jsem na dovolený,vrátil jsem se 17.9. a pak jsem musel tak strašně dohánět školu,že jsem měl čas jen na pár komentářů na blogu jinak nic.Byl jsem ještě k tomu nemocný a tak jsem měl o to míň času jít na PC,takže jestli jsem měl někdy trochu čas tak jen vyjímečně a teď o weekendu.Jestli mi nevěříte a myslíte,že jsem se jenom ulil z blogu,tak si to klidně myslete,ale neni to pravda a můžete si myslet co chcete.Vzhledem k tomu,že tenhle blog nikdo nenavštěvuje ani pořádně nevim,proč to píšu,ale to je fuk,jen oznamuju,že asi do tří dnů napíšu další díl Pouště a nejmíň jednu básničku.Nashledanou!


Vykopávky - Kapitola 2.

5. září 2012 v 15:15 | InTheLife |  Poušť
Pak jsem si najednou uvědomil, že už je ráno. Bylo krásné slunečné ráno a heleďte, já ani jiné ráno nečekal. Probudil jsem se celej rozbolavěnej, protože postel byla jen s levnou matračkou. Vstal jsem, vyčistil si zuby v popraskaným umyvadle a šel se nasnídat do nějaký restaurace. Měl jsem hlad, že bych snědl klidně i šneka a to šneky od malička nesnáším. Po náramné snídani jsem šel hned do práce. Měl jsem sebou všechny věci i s notebookem, a tak jsem vyrazil. Cesta mi trvala dvě hodiny, než jsem dojel k poušti. Tam na mě už čekali moji kolegové.
"Ahoj Michaeli, konečně jsi dorazil," řekla medovým hlasem moje překrásná kolegyně Melissa. Dvaatřicetiletá holka příliš dětinská na to, abych ji považoval za dámu nebo ženu. Ulpělá v představách a miluje archeologii a je do ní vždy zabraná až po uši, všeznalá o její "náramné vědě", jak tomu říkala.
"Ahoj, Melisso, jak se máš?" jsem se zeptal zase já.
"No, dobře. Už jsem celá natěšená na ty vykopávky, teda jestli tam nějaké budou."
"Cože? Vy jste čekali na mě? To jste ještě nezačali ani kousínek zkoumat? Proč?" ptal jsem se nevěřícně.
"No, museli jsme přeci čekat na hlavního archeologa a navíc jsme přijeli taky před chvílí," řekl můj druhý kolega jménem Eda. Byl to hromotluk, ale jeho srdce bylo větší jak on. Perfektní archeolog a co se týká oborů starých devět set let, je na to expert. A když potřebujeme momentálně vykopat vlastnoručně nějakej kus kamene nebo kostry, podle toho co je to za vykopávku,vždy se nabídne.
"Nazdar, Edo! Proč jste museli čekat na mě, prosím vás?" opáčil jsem.
"Nařídil nám to ředitel, že prej máme čekat na tebe, než tam vůbec vkročíme," řekl vysměvačně Eda.
"No, jéžiš hoši. To je přeci fuk, jestli jsme nemohli nebo mohli jít na to místo. Tak už nežvaňte a pojďte, né?" A Melissa šikovně zakončila tuto debatu. Když jsme přišli k těm kouskům, co se našly,dozvěděli jsme se, že to byly opravdu jen kousky. Byly ale vážně staré.
"Odhaduji, že to bude tak deváté nebo jedenácté století, páni, to je krása," řekl jsem hned po prohlédnutí jednoho z tak 14 kousků ne větších jak patnáct centimetrů.
"Fííííha, tak to jich tady musí být přeci víc než takovej kousek kamene," řekla natěšeně Melissa.
"Koukněte se ke mně, poskládal jsem pár kousků, je vidět, že k sobě opravdu pasujou," oznamoval všem nadšeně Eda.
"Páni, ukaž, prohlédnu je, co by to mohlo představovat," řekl jsem a rychle k němu přiběhl, ale on mě zarazil.
"Počkej, já myslím, že vím, co to znamená. Koukni se sem na ten kousek hlavy a tohle vypadá jako nejake zvire podobný velbloudovi a..." povídal Eda ale rázem jsem ho zastavil.
"Hele, koukni na toho chlapa a tu hlavu ještě jednou, podívej se, vypadá jako nějakej arabskej arcibiskup s kuklou na hlavě."
"Já myslím, že to je nějaký poustevník, co má na sobě starou arabskou čepici, která se nosí na poušti, hlavně když se blíží písečná bouře!" řekla náhle Melissa.
"A koukněte se támhle na těch pár kamínků, už dlouho nad tím bloumám, co by to mohlo znamenat. A teď jsem na to kápl, díky tomu tvému postřehu Melisso," oznamoval Eda a přitom ty kameny skládal a jeho výraz vypadal zamyšleně a koukejte, co z toho vytvořil:
"Vypadá to, vypadá to..." chtěl jsem říct, jako co to vypadá, ale Melissa mě přerušila a vykřikla:
"Jako písečná bouře!" Melissa při tom vypadala, jako by se něčeho lekla, ale jedinýho, čeho jsem se lekl já, byla ona.
"Přesně to jsem chtěl říct. Tohle mi už nikdy, prosím, nedělej!" povídal jsem trochu naštvaně.
"Promiň," řekla omluvně Melissa a její obličej teď vypadal jako nějaké malé holčičky, která rozbila květináč mamince a teď se za to omlouvá.
"Nojo, nojo, hlavně na mě přestaň takhle koukat!" odvětil jsem a ona se náramně usmála.
"Hele, lidi, jestli tady chcete klábosit až do večera, tak klidně, ale já jdu zkoumat dál ty vykopávky," zakončil to Eda.

Příjezd - Kapitola 1.

3. září 2012 v 20:10 | InTheLife |  Poušť
Byla neděle ráno a já byl čerstvě po probuzení, takže jsem byl ospalej a nevědel, která bije.
Nejdřív jsem posnídal lupínky s mlékem a pak šel do své pracovny. Koukal jsem se po místnosti, jestli se něco nezměnilo. A ne. Tak jsem usedl k počítači a začal pracovat. Jsem archeolog, co se zajímá o pouště a to, co je v jejich zemi. Zabývám se i inženýrstvím a rád sportuju. Koukal jsem se na email, jestli nemám nějakou zprávu..A heleď, jedna tam byla:
Dobrý den, Michaeli, našli jsme něco zajímavého v Libyjské poušti, prej nějaký úlomek, hrozně starý,odhadují tak na 800-1200 let. Páni ,hned tam musim jet, letadlo mi prej odlétá zítra ve čtyři hodiny. Sakra, musím si začít balit.
Tak, a můžu vyrazit. Nejdřív jsem se svezl kámošovým autem, nikdy mu to nezapomenu, cesta na letiště trvá hodinu a půl, snad to stihnu. Když jsem dorazil na letiště, vystoupil jsem, zaplatil a vydal jsem se dovnitř letiště. Bylo to velký letiště a nepochybně tady bylo narváno a to bylo půl čtvrtý. Šel jsem se hned kouknout, jestli se let nepřesouvá na jindy, nebo se nezpozdil. No a hádejte, co se stalo. Psalo se tam, že moje letadlo má zpoždení půl hodiny, normálně to nic není, ale mě to naštvalo, protože sem chtěl být v Líbyi co nejdřív.
V letadle jsem byl šest hodin. Bylo to tam docela hezký, celou dobu jsem si opakoval a šprtal arabštinu, abych se mohl aspoň základně domluvit. Měl jsem hlad, takže jsem si po delší době vzal konečně nějaké jídlo. Měli maso s bramborama a lososa. Já jsem si vybral lososa, protože miluju ryby. Když jsem dorazil, bylo jedenáct hodin večer, neboť se z půl hodiny zpoždění vyklubala celá hodina. Odvezl jsem se ještě z posledním řidičem, co rozváží z letiště rovnou tam, kam si řekneš, jen za pár dolarů. V Líbyi se sice platí Libyjským dinarem, ale u letiště jsem si převedl dolary na dinary. Když jsem byl u hotelu, zjistil jsem, že to není tak úplně hotel. Vypadal spíš jako normální malej baráček. Byl špinavý, stěny měl na nějakých místech opadaný, okna z nejlevějšího skla a dveře odrbané s rezavělými panty. Ale řekl jsem si, že tady asi nemůžou mít pětihvězdičkový hotely. Vždycky, když jsem jezdil na výpravy, zkoušel jsem si představovat, že hotel, ve kterém budu bydlet, bude krásnej, ale pomalu jsem aspoň doufal jen v trochu normálnější hotel, ačkoliv se mi to nikdy nesplnilo. Když jsem se ubytoval, zjistil jsem, že tady mají jenom obědy, na snídaně a večeři jsem si měl chodit někam jinam. Po čase jsem si na takovýhle pseudohotely zvykl, ale pořád jsem jimi opovrhoval. Šel jsem do svého pokoje a tam ulehl do postele a najednou mi začalo kručet v břiše. Nechtěl jsem se zvednout, protože jsem byl moc unavený, zatím co jsem se chtěl i najíst nějaké svačinky, co jsem měl zabalené v batohu. Pořád jsem se v duchu hádal a pak jsem si uvědomil...

Talent

2. září 2012 v 21:07
Ten kdo má talent na kresbu,
má štěstí a musí talent využít,
kdo ho využije budu ho žádat o prosbu,
když mi něco nakreslí,kdo by odmít?
Ach já talent na kresbu nemám,
však každý má talent na něco,
nikoho kdo nemá neznám,
jen ho musí najít výte co,
já ho však ještě nenašel,
a obdivuju děti co jo,
však já od hledání odešel,
já na něj budu čekat,no jo.

Mám rád lidi co se snaží,
však já se snažím jen málo,
tak jak se maso na grilu smaží,
vím jistě,že se mi něco zdálo,
zdálo se mi o tom,že mám talent,
byl to talent na básně,ach jak krásné,
ale jako,že je Bond agent,
vím,že psát básně pro mne bylo jasné,
ale vím,že jedno uvědomit musím si,
jestli je to sen,to určete vy!